RECENZE: Publikum počká, až dopijem. Putování ze sklepa do Sklepa

Ve čtrnácti Milan Šteindler a David Vávra založili divadlo: ve sklepě, kde Vávrova babička skladovala kompoty. Šatnu měli v kotelně, kam maminka chodila přikládat. A ze sklepa do Sklepa je vyhnala právě babička, jejíž zavařené ovoce jednou zle znesvětili.

Co tak strašlivého s kompoty vlastně provedli, prozradí bez vytáček ve filmu Tajemství Divadla Sklep aneb Manuál na záchranu světa, který jde do kin k 45. výročí vzniku jedinečného souboru, či spíše ostrůvku legrace v šedi totality.

Natočila jej Olga Dabrowská – možná až příliš „narozeninově“. Z hlediska zasvěcených pamětníků se jen zlehka naťuknou a opustí krizové okamžiky včetně dlouhé pauzy, proměny vzájemných vztahů, odchody a návraty, nový generační tmel v podobě dětí. Ale hlavně společné rituální akce, které pro soudržnost party znamenaly mnohdy víc než viditelný vrcholek ledovce na jevišti.

Stupa a pruda

Naštěstí však neschází to podstatné, tedy smích. Pro „sklepáky“ stále platí, že móda korektnosti je míjí, tudíž formulují přesně a přímo. Včetně názorného popisu představení, v jehož rámci „každý na scéně vypil tak čtvrt litru tvrdýho a končilo to špatně“, nebo zábavy, která přecházela plynule „z hospody na jeviště, kam někteří nakonec ani nedorazili“. Ale právě v tom tkvěla „svoboda a dohoda, věděli jsme, že naše publikum těch dvacet minut počká, než dopijem“.

Tajemství Divadla Sklep

70 %

Režie: Olga Dabrowská

Hrají: David Vávra, Milan Šteindler, Tomáš Hanák, Tomáš Vorel st.

Česko, 2016, 100 minut

Dokument osvětluje také jiný příznačný znak Sklepa, a sice jeho politické postoje před listopadem 1989. Nikdy se nevydával za disent, nevymezoval se, neútočil, nebil na poplach. Měl jinou metodu: prostě nebral režim na vědomí. Jako by vůbec neexistoval. V tupých agitkách a heslech typu „Únor je náš Říjen“ nacházel Sklep podle vlastních slov nekonečný zdroj legrace, aniž by takzvaně bojoval. A ukázalo se, že smích je leckdy účinnější zbraň než vážné revoluční barikády.

Když popisují poetiku, krédo či směřování vlastního souboru, používají „sklepáci“ výrazy blízké každému dalšímu pokolení diváků. Generační heslo znělo „stupa a pruda“, pro dění na scéně platilo „čím trapnější, tím lepší“ a za jeho základ označují „opájení se vlastní zhovadilostí“. Přiznávají rovněž jistý druh cynismu, silná slova jako láska či pravda se buď nepoužívají, nebo okamžitě shazují. Princip humoru přímo čítankově shrnuje Milan Šteindler, když předkládá svou scénku z cyklu Alles Gute: „Cikán, který je postižený, nezaměstnaný, homosexuál, povídá – a jen proto nemůžu být Sudeťák?!“

Filmová procházka časem se opírá o více či méně známé zákulisní historky. Třeba jak Tomáš Vorel zakazoval s „jeho“ herci ze Sklepa točit jiným režisérům, takže Věru Chytilovou, která je přizvala do filmu Kopytem sem, kopytem tam, dohnal k zuřivosti: „To mi ani komunisti nezakážou!“

Nebo jak do divadla přišla Hana Zagorová, nečekaně na jevišti zazpívala, takže někteří si mysleli, že jde o dvojnici, která „Haničku písničku“ dokonale paroduje, a v zákulisí pak podepsala protirežimní výzvu Několik vět, což od populární tváře nesli komunisté jako těžkou zradu.

Případně jak objevili ranou armádní agitku Václava Havla, kterou v provedení Sklepa její autor na premiéře nepoznal, či jak soubor poznamenal nástup feminismu.

Helmy a neprůstřelné vesty

„Sklepáci“ se ochotně podrobují také recesi odstředivé, vynucené zvenčí režisérkou, která si na zkoumání fenoménu a jeho energie přizvala odborníky. Měří hladinu štěstí u diváků v sále, testují soubor, který hromovým Hurá! přivítá výsledek psychologického vyšetření „vaše inteligence odpovídá populačnímu průměru“. V náladě filmu působí pohledy odjinud poněkud cizorodě a chtěně, o podstatě, jedinečnosti i odlišnosti Sklepa rozhodně sdělí víc jeho aktéři sami, nicméně jedna odbočka se nakonec vyplatí až nečekaně.

Zvláštní kapitolu totiž tvoří cesta „sklepáků“ za našimi vojáky působícími na zahraniční misi v Afghánistánu. A třebaže působí jako katalog veselých momentek z exotické dovolené s lehkou příchutí adrenalinu v helmách a neprůstřelných vestách, sestřih reakcí jednotlivých členů souboru přinese překvapivou a silnou pointu. Nezávisle na sobě totiž sdělují, jak právě při hraní pro české vojáky prvně pocítili, že to má smysl.

Což je pozoruhodný bonus k nakažlivé a vytrvalé radosti tryskající z party, která tvrdí, že si prostě jenom prodloužila pubertu.